Toxicita pavouků

Vzhledem k tomu, že jedovatost pavouků vzbuzuje při jejich zmínění nejvíce otázek, je na místě se s touto problematikou blíže seznámit. V tomto článku se budu snažit pojmout toxicitu (jedovatost) pavouků v trochu širším spektru tak, aby zde našel odpověď každý, koho toto téma zajímá.

Toxicita pavouků

Začneme základním pojmem v této oblasti. Pokud se bavíme o jedovatosti všech tvorů na naší planetě, bavíme se o toxicitě. U pavouků se budeme bavit o dvou skupinách - toxicky významní a toxicky nevýznamní. Jak už pojmenování napovídá, pavouci s nižší toxicitou a tedy toxicky nevýznamní nepředstavují pro lidi zdravotní riziko vážnějšího charakteru. Do této skupiny patří většina dosud známých pavouků na naší planetě. Naopak pavouci s vyšší toxicitou a tedy toxicky významní představuji již vážnější zdravotní riziko a je tedy na místě dbát důrazně vyšší opatrnosti při kontaktu s pavouky této skupiny (například při manipulaci s naším toxicky významným chovancem). Je potřeba však podotknout, že i pavouci s nižší toxicitou mohou přivodit značné komplikace v případě kousnutí a to zejména u alergiků, nebo zdravotně oslabených jedinců. Všem chovatelů tedy doporučuji opatrnost při manipulaci se všemi druhy v chovu a vyvarovat se manipulaci holou rukou. 

I když to některé překvapí, tak existují dvě skupiny pavouků, které postrádají jedové žlázy. Jedná se o rod Holarchaea z čeledi Anapidae a celá čeleď Uloboridae známou pod českým názvem Pakřížákovití. 

Složení jedu

Pokud se máme dopracovat k tomu proč a jak je jed pavouků nebezpečný, tak je nutné znát jeho složení. Složení jedu se liší napříč celým druhovým spektrem pavouků. Pavoučí jed je kombinací desítek účinných látek, včetně trávicích enzymů. Příslušné účinné složky jedu mohou mít nekrotickou  nebo neurotoxickou aktivitu. Tyto účinky souvisejí hlavně s primárním cílem jedu - znehybnit a zabít kořist. Nekrotické složky zahrnují lineární peptidy a enzymy, které mají nekrotickou aktivitu proti cytoplazmatickým membránám kořisti a tedy způsobují nekrózu (rozklad) tkáně. Neurotoxiny jsou naopak polyaminy, peptidy a proteiny obsahující disulfidy, které působí na nervové centrum. Působí na nervosvalovou synapsi, poškozující nervové terminály, způsobuje uvolnění a nakonec vyčerpání jednotlivých neurotransmiterů. Uvolnění neurotransmiteru je následně zodpovědné za hypertenzi, svalovou fascikulaci (záškuby) a svalové křeče, které zažívají oběti kousnutí. V závažných případech se může vyvinout celková svalová slabost, se kterou souvisí primárně namáhavé dýchání.

Pavouci se vyvinuli tak, že jsou schopni vypočítat množství vstříknutého jedu podle velikosti kořisti a jeho odolnosti vůči jedu. Kromě toho může být jed pavouků druhově specifický a vykazuje vysokou toxicitu pro některé taxony (například pro hmyz), zatímco pro jiné je zcela neškodný. Toto je například základ pro potenciální produkci insekticidů z některých složek jedu pavouka.  

Reakce jedu v organismu živočichů

Nyní se podíváme na dva výše zmíněné mechanismy působení jedu v těle. Nekrotický mechanismus způsobuje srážení krve a nakonec i okluzi (zúžení) malých cév v místě kousnutí. To vede k místní nekróze kůže a tkání v důsledku ischémie (nedokrevnost). Následují klasické zánětlivé procesy, otoky a krvácení, které přispívají k dalšímu poškození tkáně jedem. Pokud dojde k šíření ischemie tkáně z počátečního místa kousnutí, dochází následnému šíření nekrózy tkáně do dalších částí těla, kdy v konečném důsledku může dojít až k selhání orgánů. Nejnebezpečnějším druhem, který disponuje nekrotickým jedem je Koutník jedovatý, tzv. Brown Recluse Spider, neboli Lexosceles reculsa (Gertsch & Mulaik, 1940). Jedná se o malého pavouka, který obývá Severní Ameriku. Ačkoliv není agresivní, tak dochází k občasným kousnutí, které však často způsobují vážné následky a hojení nekrózou postižených míst je velice obtížné. Nejnebezpečnější je na tom fakt, že kousnutí tímto pavoukem není nijak bolestivé a citelná lokální reakce nastane do 24 hodin, kdy už byl dostatek času na rozšíření jedu do těla a je tedy nutná akutní hospitalizace.

Neurotoxický mechanismus je typický pro větší část populace pavouků, včetně nejčastěji chovaných sklípkanů z čeledi Theraphosidae. Jak už bylo zmíněno, neurotoxin působí na nervosvalovou synapsi, poškozuje nervové terminály a způsobuje uvolnění a nakonec vyčerpání jednotlivých neurotransmiterů. Toto nadměrné uvolňování a případné vyčerpání sympatických neurotransmiterů vede k dvoufázové symptomatické reakci, která se může pohybovat od mírné až po závažnou toxicitu. U sklípkanů s nízkou toxicitou dochází zpravidla pouze k první fázi a tedy "pouze" k bolesti, otoku a svědění, případně nevolnosti. Tyto symptomy během dvou dnů zmizí.  V případě toxicky významných druhů z čeledi Theraphosidae nastává mírná až střední toxicita charakterizovaná počáteční první fází s lokálními účinky, včetně bolesti v místě kousnutí s otoky a zarudnutím. První fázi následně střídá fáze druhá, kdy se může vyskytovat periorální necitlivost (kolem úst), silné křeče končetin, záškuby, křeče obličeje a jazyka, nevolnost, zvracení, křeče v břiše, slinění, slzení a silné pocení. Druhá fáze může v různých úrovní trvat několik dní až týdnů.

Z mnoha reportů o kousnutí toxický významným sklípkanem z čeledi Theraphosidae je patrné, že z počátku dochází k silné bolesti v místě kousnutí doprovázená nastupujícím otokem. Během několika málo dalších minut nastává částečná, nebo úplná paralýza končetiny. Tento stav může trvat až dva dny. Většinou tento stav během 24 hodin odezní a je zdánlivě po všem, nicméně nastupuje druhá fáze, kdy nastupují silné křeče, které nepostihují jen postižené místo ale celé tělo. Mohou se objevovat záškuby, nebo ztuhlost. Celý tento stav může trvat několik dní až týden. Místo kousnutí může silně svědit a v některých případech se může vrátit silný otok. Mnoho jedinců pociťovali dozvuky reakcí ve formě občasných křečí i 1-2 týdny po kousnutí. Jsou ale i případy, kdy dozvuky byly přítomny i delší dobu bylo nutné pravidelné vyšetření k prevenci  poškození orgánů v těle. Z nejčastěji chovaných rodů bych v tomto kontextu předně zmínil rody Pterinochilus, Heteroscroda, Harpactira, Cyriopagopus, Poecilotheria, Stromatopelma.

V případě velmi toxických druhů rodů z ostatních čeledí, jako jsou rody Atrax, Phoneutria, nebo Letrodectus nastupují potíže s dýcháním spolu s vysokým krevním tlakem, nepravidelným srdečním tepem a mentálním zmatením již v počáteční fázi po kousnutí. Ve druhé fázi, která může nastat několik hodin po kousnutí, mohou jedinci pociťovat extrémně nízký krevní tlak, snížené dýchání, nekardiogenní plicní edém a srdeční zástavu. V případě pavouka Atrax robustus (Rainbow, 1914) byla tato fáze zaznamenána dokonce již 15 min po kousnutí. U tohoto rodu je také zajímavé, že jed má takto silný neurotoxický efekt převážně u primátů a lidí, na ostatní savce nemá takový vliv. Níže jsou fotky třech nejjedovatějších druhů mezi pavouky z neurotoxickým jedem.

Možné využití jedu pavouků

Jed pavouků sice slouží primárně k lovu potravy a obraně, nicméně skrývá také široké využití v náš prospěch a to převážně ve zdravotnictví a zemědělství. Jak už víme jed pavouků obsahuje obrovskou rozmanitost silných a cílově selektivních peptidů. V případě lékařství je využití pavoučího jedu zaměřeno na léčbu nemocí, jako je mrtvice, rakovina, bolest a erektilní dysfunkce. 

Vzhledem k tomu, že účinky jedu jednotlivých druhů pavouků můžou být účinné pouze pro určité taxony, jako je třeba hmyz, lze využít jed v přípravě ekologických pesticidů. 

Závěrem

Rozmanitost jedu pavouků je opravdu velká a nelze na ní nahlížet pouze jako na nebezpečí. Ačkoliv svět pavouků obsahuje i silně toxické druhy, tak ve větším měřítku tento řád nepatří mezi člověku nebezpečné tvory. V naší krajině jsou vůbec přívětivé podmínky v tomto ohledu a  mezi mírně nebezpečné pavouky lze zahrnout pouze Zápřednici jedovatou Cheiracanthium punctorium (Villers, 1789), ale ani zde nejsou na místě velké obavy. Co se týká chovatelské stránky, tak všem začínajícím chovatelům doporučuji pavouky rodů Brachypelma, Grammostola, Caribena, Avicularia, nebo Psalmopoeus. Jednak vzhledem k nízké toxicitě ale také k nízkému defenzivnímu chování.  Velmi mě překvapilo, jak mnoho existuje reportů o kousnutí sklípkanem a za jakých podmínek k nim došlo, kdy se ve většině případů jednalo o nerespektování elementárních pravidel při manipulaci se sklípkany a značné podcenění situace. Ačkoliv ještě není záznam o úmrtí jako přímém důsledku kousnutí zdravého člověka sklípkanem, tak rizika v podobě možného trvalého poškození zdraví za lehkovážný přístup, případě touhu mít nutně každého chovance na ruce, opravdu nestojí. Pokud však ke kousnutí dojde, je nutné zachovat klid, postižené místo chladit, nenamáhat se a pít dostatek tekutin. V žádném případě postižené místo nedezinfikujte alkoholem ani alkohol nepožívejte, nesnažte se vysávat pusou z rány jed (ano i toto se stává) a nepanikařte. V případě alergiku, dětí, nemocných jedinců nebo kousnutí toxicky významným druhem je nutné neprodleně vyhledat lékařskou pomoc. To platí v každém případě při zhoršování všech symptomů.  Závěrem lze dodat, že chovu těchto tvorů je třeba dbát na dostatečnou informovanost, která musí vždy předcházet pořízení nového druhu. 

Zdroje:

https://www.sciencedirect.com/

https://www.wikipedia.org/